Česká armáda a obrana naší země

Když se podívám do historie tak poslední Čech co bránil tuto zemi byl Jan Žižka (samozřejmě jěště 10 let po jeho smrti – za poslední velké husitské bitvy, která téměř ukončila husitské války, je považována bitva u Lipan v roce 1434. Samotný konec husitských válek pak datuje vyhlášení Basilejských kompaktát v roce 1436, které husitům umožnilo přijímání podobojí a církvi garantovalo, že jí nebude vrácen její majetek)

Československá armáda byla před Mnichovskou dohodou dobře vycvičená a vyzbrojená, patřila k nejlepším v Evropě a v době mobilizace v roce 1938 byla připravená k obraně, ačkoli čelila masivní přesile nacistického Německa. Moderní, mobilní a početná armáda s moderní výzbrojí disponovala i připravenými obrannými pozicemi. Přestože byla připravena k boji a odhodlána hájit republiku, nesměla bez boje ustoupit kvůli politickému rozhodnutí vedení státu.

Armáda za socialismu, v ČSSR, byla velká, profesionální síla s masivní základní službou pod kontrolou komunistické strany a Sovětského svazu. Její stav byl kolem 200 000 mužů na konci 80. let, vyzbrojená moderní sovětskou technikou, ale s mnoha nedostatky, včetně politické a technické podřízenosti Moskvě. Po roce 1989 armáda prošla transformací, zkrácením vojenské služby a redukcí personálu, což vedlo k vytvoření profesionální armády.

Armáda ČR se potýká s nedostatkem vojáků, přes zlepšení finančního ohodnocení a motivačních programů, a projevuje se to i v nedostatečné úrovni vybavení. Dlouhodobé problémy s investicemi do nemovitostí a legislativy pro krizové stavy přetrvávají, ačkoli dochází k modernizaci techniky a rozvoji schopností v reakci na bezpečnostní prostředí. V oblasti strategického zaměření se klade důraz na rozvoj schopností pro konvenční i nekonvenční hrozby, včetně kybernetické obrany a spolupráce se spojenci v rámci NATO.

Ačkoliv je v současné době cca 24 tisíc placených pracovníků armády, bojeschopných je asi pouze 4 tisíce vojáků, neboť na jednoho „bojovníka“ spadá 5 úředníků. Jako obrovskou výhodu vidím fakt, že jsou naši vojáci vyzbrojeni tuzemskými útočnými puškami CZ BREN 1.

Po přečtení těchto faktů je jasné, že nemáme šanci bránit tuto zemi a v minulosti nás vždy naši spojenci nechali ve štychu a politici zbaběle utekli.Pro opravdovou obranu této země by bylo potřeba mít zhruba 300 tisíc vojaků a množství techniky.Spolehat se na nějaké NATO atd. je obdoba toho když jsme se spolehali na Francii a Velkou Britanii před druhou světovou válkou.

Ryba smrdí od hlavy a momentálně Strnadovi poskoci (Pavel,Černochová,Řehka a potažmo Mlčoch( Fiala ) ovladají veškeré armadní zakázky a Strnad vesele bohatne.Novináři evidetně také dostali svuj bakšiš a o spoustě věcí mlčí.Mlčochovi svitili očíčka když věřejně říkal že má 3 Kč z každého náboje co jde na Ukrajinu.Co si má člověk myslet.Prostě nyní je éra zbrojařů a podle toho to vypadá.

Podle generálporučíka Karla Řehky se dokonce jedná o strategický problém. Podle kvalifikovaných odhadů totiž potřebujeme 37 500 profesionálních vojáků, zatímco aktuální stav je cca 24 000 mužů a žen ve zbrani. Na druhou stranu, především vojáků a poddůstojníků se sice české armádě nedostává, ale v počtu generálů představuje AČR absolutní světovou špičku.

Jedna rota, jeden generál

Vzhledem k početnímu stavu AČR tak platí, že na každých 120 profesionálních vojáků připadá jeden generál. Vzhledem k tomu, že se v jedné rotě se je 75 až 200 vojáků, lze s lehkou dávkou nadsázky konstatovat, že každá rota má svého generála.

Prostě kocourkov a mrhání financemi.

V minulosti se našli opravdoví vojáci:

Vůbec poprvé navíc promluvili velitelé 22. elitní výsadkové brigády z Prostějova, na něž v době bezhlavé střelby na civilisty mířily kanony sovětských tanků a raketometů. Na výsadkářích je dodnes patrné hluboké trauma z vědomí, že zatímco ve městě tekla krev civilistů, oni seděli v kasárnách – bez informací, bez rozkazů z velení armády. Vždyť se střílelo i na jejich manželky a děti.Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/archiv/krvavy-prostejov-nejen-v-praze-umirali-lide.A080821_112826_kavarna_bos

Srpen 1968 přinesl Československu jednu z nejtragičtějších zkoušek jeho moderní historie. V době, kdy většina ozbrojených složek zůstala paralyzována politickým rozhodnutím neklást odpor invazi vojsk Varšavské smlouvy, se v Holešově zrodil výjimečný čin odvahy, loajality a vojenské cti. V kasárnách 7. výsadkového pluku zvláštního určení projevili nezlomný postoj. Velitelé pluku podplukovník Vladimír Košan, major Jiří Dufek a podplukovník Miroslav Šedina se rozhodli postavit okupantům na odpor. Již při prvním kontaktu se sovětskými jednotkami v ranních hodinách 21. srpna dávali najevo, že československá kasárna nejsou bezbranná.

Vojáci okamžitě zaujali obranná postavení, zabarikádovali příjezdy ke kasárnám, připravili zbraně a zahájili průzkumnou činnost v okolí. Radiovůz pluku sehrál klíčovou roli při šíření vysílání pražského rozhlasu, čímž přispěl k udržení informovanosti obyvatel. Paralelně probíhaly přípravy na případné bojové operace – vznikly plány na osvobození zadržených politických představitelů včetně Dubčeka a Svobody, a část výsadkářů vytvořila základnu v Hostýnských vrších, kde se připravovali na partyzánskou činnost.

Holešovští výsadkáři jako jediná jednotka ČSLA kategoricky odmítli vydat zbraně. Sovětská obrněná technika, která se přiblížila ke kasárnám, byla varována, že případný útok bude považován za akt agrese – tanky se následně stáhly a kasárna objely.

Vyvrcholením odporu byl 23. srpen, kdy vojáci neumožnili přístup sovětskému vozidlu ani čerpání vody. O dvě noci dříve pluk přijal rozkaz k lokalizaci zadržených čelních představitelů státu a k přípravě jejich záchrany, ale vzhledem k nedostatku informací a možností byla akce zrušena.

7. výsadkový pluk zvláštního určení vznikl reorganizací 22. výsadkové průzkumné roty, která byla vytvořena v roce 1957 v Sabinově jako rota zvláštního určení. V roce 1960 byl následnický 22. výsadkový průzkumný prapor přemístěn do posádky Holešov a vyňat z podřízenosti 22. výsadkové brigády. K reorganizaci na výsadkový pluk zvláštního určení došlo v roce 1961, kdy byl podřízen přímo Zpravodajské správě Generálního štábu. Jeho příslušníci vynikali ve zvládání diverzní činnosti, utajení a hloubkového průzkumu, s důrazem na jazykovou a fyzickou přípravu i přežití v nepřátelském prostředí.

Navzdory pevnému postoji a podpoře veřejnosti čelili výsadkáři po srpnu 1968 tvrdým kádrovým postihům. Rozkaz k rozpuštění 7. výsadkového pluku zvláštního určení byl vydán v rámci nastupující normalizace. Pluk oficiálně zanikl 30. září 1969, jeho bojová zástava byla uložena do depozitáře Vojenského historického ústavu a personál byl přemístěn do Prostějova. Zde byl vytvořen prapor zvláštního určení v rámci reorganizovaného 22. výsadkového pluku. Většina klíčových důstojníků byla nucena odejít z armády nebo čelila perzekuci.

Na odkaz holešovských výsadkářů dnes důstojně navazují elitní jednotky Armády České republiky – hloubkový průzkum z Prostějova, chrudimští výsadkáři i příslušníci 601. skupiny speciálních sil. V duchu jejich odvahy, profesionality a věrnosti republice rozvíjejí tradice, které v roce 1968 obstály ve zkoušce dějin. Jejich odkaz dnes připomíná stálá expozice na holešovském zámku.

Chceme důstojně připomenout, že tito vojáci jednali v duchu vojenské přísahy a byli ochotni za obranu republiky položit život. Jejich příběh představuje morální odkaz, který si zaslouží být zachován a předáván dalším generacím vojáků.

Jsem jeden z těch co tuto republiku rozhodně branit nebude, protože jednak nemusím ( jsem chodicí mrtvola ) a jednak ani nechci.Budu chránit svojí rodinu.Byl jsem v Prostějově, v České Krumlově když se zakládal mírový prapor OSN ( 3.RRN ) a i jinde.Jsem voják duší( tělem už bohužel ne…ale žiju ).Žiju ve státě kde vládnou amatéři a lobisté a ve státě který nemá v případě napadení šanci.Jediná možnost je partyzánský boj a na ten nejsou potřeba předražené státní zakázky a ani banda generálů a zlodějských politiků.