Jan Žižka
Žoldnéř a králův čeledín
Kdo vlastně byl Jan Žižka z Trocnova, posléze zvaný z Kalicha? Jednalo se o nižšího šlechtice, jemuž rodná tvrz nemohla nabídnout ani základní existenční zajištění. Vstupme nyní s Žižkou do 15. století. Tehdy se stala nemalým mezníkem jeho životního příběhu účast ve válce polské koruny proti řádu německých rytířů, jež vyvrcholila 23. září 1410 bitvou u Grünwaldu. Podle tradice zde Jan Žižka přišel o první oko. Po návratu do Čech začala pozvolná Žižkova cesta vzhůru. Dostal se totiž ke dvoru českého krále Václava IV. jako „králův čeledín“.
Z Plzně na horu Tábor
Roku 1419 zemřel Václav IV. a koruna čekala na jeho mladšího bratra Zikmunda. Rok 1419 znamenal v Žižkově životě vážný předěl, který zaznamenal kronikář: „A tu Žižka vzat jest od lidu na slovo.“
Ještě na podzim tohoto roku odešel Žižka z hlavního města na západ Čech do Plzně, přirozeně nikoli sám, ale se skupinou osob, které nebyly spokojené s vývojem v pražských městech. Plzeň se ale ukázala být pro tyto radikální osoby zcela nevhodná. Proto Žižka Plzeň opustil, již v čele zástupů, které hledaly ideální nové sídliště, jímž se mělo stát jihočeské hradiště na hoře Tábor.
A tak začala od jara 1420 vznikat „revoluční komuna“. Ale pozor! Žižka nebyl žádný fanatik či radikál. Podle všeho byl dokonce hluboce zasazen do tradičních společenských vazeb, jak dokládá skutečnost, že se po úspěšné bitvě na Vítkově roku 1420 nechal pasovat na rytíře. Na jedné straně byl Žižka příliš vojákem z povolání, zvyklým na dodržování vžitých regulí a stavovské cti.
a zákona jeho,
prostež od boha pomoci
a dúfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte.
stokrát viec slibuje,
pakli kto proň život složí,
věčný mieti bude;
blaze každému, ktož na pravdě sende.
záhubcí tělesných,
velíť i život složiti
pro lásku svých bližních.
řádu rytieřského,
sudličníci a cepníci
lidu rozličného,
pomnětež všichni na pána štědrého!
na množstvie nehleďte,
pána svého v srdci mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřátely neutiekajte!
a příslovie měli,
že podlé dobrého pána
dobrá jiezda bývá.
na duše pomněte,
pro lakomstvie a lúpeže
životóv netraťte
a na kořistech se nezastavujte!
kteréž vám vydáno,
svých hauptmanóv pozorujte,
retuj druh druhého,
hlediž a drž se každý šiku svého!
řkúc: Na ně, hr na ně!
Bran svú rukama chutnajte,
bóh pán náš, křikněte!
Husité se po Lipanech nevzdali, poslední velký oddíl padl až o 15 měsíců později v bitvě u Křeče.
Podle učebnic měli husité v Čechách skončit bitvou u Lipan 30. května 1434. Tedy kromě obléhání malého hradu Sion o tři roky později. Jenže to bylo trochu jinak.
Rok a tři měsíce od rozprášení sirotčího vojska husitů v bitvě u Lipan se v létě 1435 hlavní boje mezi katolickou šlechtou a husity přesunuly do jižních Čech. Zde se Oldřich II. z Rožmberka rozhodl dobýt hrad a město Lomnici nad Lužnicí, dlouholetého spojence táboritských husitů. Město se Janu Žižkovi vzdalo už v roce 1420, hejtmanem zde byl jmenován Jan Roháč z Dubé.
O 15 let později, v roce 1435, ale posádce velel hejtman Jan Řezník, kterému se z obleženého města podařilo vyslat do necelých 50 kilometrů vzdáleného Tábora žádost o pomoc. Ta skutečně dorazila. Celkem 48 vozů se zásobami a střelivem a až 1000 bojovníků prošlo bez odporu do města a na čas posílilo jeho posádku.
Husité ustupovali do Tábora
Táboritský oddíl se vydal 17. srpna spolu s vozy z Lomnice zpět. Rožmberští posílení o oddíly z Českých Budějovic ale právě na tuto chvíli čekali. Pověsili se husitům na paty. Ti ustupovali k Táboru obloukem přes Černovice a Křeč. Právě tady, 20 kilometrů od táborských hradeb, museli 18. srpna 1435 pod tlakem pronásledovatelů sešikovat vlastní vozovou hradbu a připravit se na boj v obklíčení.
Ještě před jeho zahájením se k táboru prodral posel se zprávou o situaci. Táborští vyslali směrem k obleženému oddílu pomoc v počtu asi 300 mužů, ale tu rožmberští objevili a rozprášili.
Situace táborských nebyla jednoduchá. Vozová hradba poblíž kostelíka ve vesnici Křeč sice poskytovala ochranu, bitva se ale vedla palnými zbraněmi a došlo i na boj z blízka. Před půlnocí osudného dne se podařilo útočníkům vozovou hradbu prolomit a proniknout dovnitř. V boji muže proti muži pak byl úderný oddíl husitů po půlnoci 19. srpna 1435 zničen. Odhaduje se, že padlo nejméně 400 mužů a dalších 400 bylo zajato.
Pro Tábor šlo o drtivou porážku – oddíl představoval poslední údernou sílu, kterou mohli tamní husité vyslat za hradby. Po jeho zničení v bitvě u Křeče aktivita husitů značně ochabla a 12. listopadu padla i devět měsíců obléhaná Lomnice nad Lužnicí. Mnozí táborští husité začali přemýšlet o vyjednávání s Rožmberky.